Stručný úvod do teorie pivního pole

Autor: MUDr. Václav Koral, CSc.

Znalost základů teorie pivního pole má v současné dobé nejširší uplatnění v potravinářské chemii, medicíně a hlavně filozofii. Přesto však by mohlo být užitečné, aby s některými poznatky z teorie pivního pole byli seznámeni pracovníci jiných oborů, zejména ve vědecko-výzkumné základně.

Přejděme však k meritu věci.

Základním zdrojem pivních kvant jsou tzv. pivovary, které jakožto primární centra emitují tato kvanta do center sekundárních, zvaných obvykle hospodami. (Některé prameny, např. 3, uvádějí též označení hostinec, krčma, kořalna, nálevna a restaurace.) Každá hospoda vytváří kolem sebe vlastní pivní pole. Intenzita tohoto pole je dána spinem, to jest, jaké pivo se točí, zda 10, 11, 12, 13 apod. U hospod se spinem 7 a 8 se dosud existenci vlastního pivního pole nepodařilo experimentálně prokázat.

Pivní pole je charakterizováno pivočárami, které tvoří soustavu ortogonálních trajektorií k ekvipivám. Hustota pivočar je mírou intenzity pivního pole, hustota ekvipiv udává velikost pivopotenciálu. Účinný dosah pivního pole je různý a nepřímo závisí na pivním koeficientu pole, který je definován jako počet sekundárních center na jednotku plochy.

K úplnému průběhu pivního cyklu je nutnou, nikoli však postačující podmínkou existence individua, schopného pivní kvanta absorbovat. Takové individuum je v pivologické terminologii nazýváno pivníkem, někdy též méně správně pivařem. Aktivita pivníka, tj. jeho schopnost orálně přijímat pivní kvanta, je determinována počtem volných měnových jednotek, jež má pivník k dispozici. Další faktor, determinující aktivitu pivníka, je pivní kapacita. Ta je dána počtem pivních kvant, která je pivník schopen absorbovat za 1 pivní cyklus. Zmíněná pivní kapacita je opět funkci několika proměnných, z nichž nejvýznamnější je čas uplynulý od poslední pivoabsorbce a vitální kapacita ledvin, jež jsou bází pivníkova organismu.

Pohybuje-li se standardní pivník v oblasti účinného dosahu pivního pole a narazí-li na pivočáru, je touto pivočarou vtahován dovnitř pole, protože hospoda má opačný pivní náboj než pivník. Děje se tak pohybem rovnoměrně zrychleným, až je nakonec pivník hospodou zcela pohlcen. Po absorbování příslušného počtu pivních kvant se náboje pivníka a hospody vyrovnají. Vyrovnání je definováno pivočtem, což je počet absorbovaných pivních kvant za jednotku času. Tento stav způsobí, že mezi vazebnými silami pivníka a sekundárního pivního centra nastane labilní stav. Při standardním průběhu se v tomto okamžiku pivník začíná vzdalovat volným rovnoměrným pohybem.

Pivní cyklus, probíhající právě popsaným způsobem, se nazývá standardním či přirozeným. Přirozený pivní cyklus je schopen absolvovat každý normálně vyvinutý jedinec. Od počátku objektivní existence pivních poli se však vyskytují pivníci, u kterých se projevuje pivnictví patologické. Tito superpivníci (též pijani) se vyznačují shora neohraničenou pivní kapacitou a neustalým proměňováním svých měnových jednotek. Pivní cyklus za účasti superpivníka se nazývá abnormálním. Superpivník se v labilním stavu nábojů nedává do volného rovnoměrného pohybu, nýbrž se snaží v pivním centru setrvat co nejdéle, až posléze nabude stejného náboje jako sekundární pivní centrum a je z něj vypuzen. Dále se potom superpivník pohybuje nerovnoměrným pohybem (Brownův pohyb) tak dlouho, dokud nenarazí na pivočáru jiného pivního centra. Jelikož se mezitím superpivník vlivem tepelné emise nabíjí nábojem opačným než sekundární pivní centra, je pivočárou opět přitahován, aby neutralizoval vznikly náboj. Popsaný proces se opakuje, dokud má superpivník dostatečný počet volných měnových jednotek.

Během svého pohybu vytváří superpivník kolem sebe vlastní terciární pivní pole, které působí na jiné pivníky tak, že se nabudí a snadněji reagují na sekundární pivní pole hospod. Za určitých specifických podmínek může dojít k přebuzení superpivníka a proto jako moderátor působí tzv. záchytné stanice, které pohlcují a neutralizují superpivníky působicí destrukci nepivních objektů.

Literatura:
1) Stratton, J. A.: Teorie elektromagnetického pole, SNTL 1961
2) Hospr, J.: Příručka pro výčepníky, Merkur 1979
3) Kardašova Řečice: Restaurace Na Náměstí - osobní sdělení
4) Rektorys a kol.: Přehled užité matematiky, SNTL 1969
5) ČSN 56 6635

Dodatek ke Stručnému úvodu do teorie pivního pole

Autor: PivDr. Tomáš Mlčoch

K této jistě zajímavé teorii je nutno doplnit několik poznámek či otázek. Za prvé to je otázka nealkoholického piva. Vyrábí-li se totiž nealkoholické pivo, znamená to, že při jeho konzumaci se musí někde ve vesmíru hromadit alkohol. Svou hypotézu opírám o fakt, že kdyby bylo namísto nealkoholického piva vyráběno normální pivo, byl by alkohol v něm obsažený využit lidským organismem. Jelikož tomu tak není, musí se někde hromadit alkohol. Vycházím přitom (ač nerad) z antropického principu. Zůstává ovšem objasnit mechanismus vzniku daného volného alkoholu.

Ve Stručném ůvodu do teorie pivního pole mne zarazilo několik faktů. Jak mohou být nositeli náboje částice pivního pole, mají-li celočíselný spin? Nemá pivní pole spíše než elektrických charakter gravitačních polí? V případě, že ano, pak by bylo možno vysvětlit zakřivení prostoročasu v okolí sekundárních center, které z mého pozorování jednoznačně vyplývá.

Rovněž při popisu pádu pivníka do sekundárního centra je možno k popsání události použít součtu přes historie; popis každé jednotlivé historie není závislý na osobnosti pivníka, ale na osobnosti příjemce informace (historie pro manželku se bude diametrálně lišit od historie pro jiného pivníka, ap.) Teprve správným součtem přes historie se můžeme dobrat nejpravděpodobnějšího popisu události.

Samozřejmě je nutno přiřknout každé historii správný koeficient (historie pro manželku bude mít koeficient nekonečně malý, naopak koeficient historie pro jiného pivníka se bude v limitě blížit jedné).

Pokud budeme v této teorii pokračovat, pak se samozřejmě dostáváme k otázce možných singularit a zde bych se znovu opřel o své pozorování. Samotná pivní singularita dosud nebyla pozorována, avšak některé znaky předpokládané v singularitách se projevují již v silných sekundárních zdrojích. Jedná se především o imaginární čas, v nímž se jedinec pohybuje uvnitř sekundárního zdroje. Úhel odklonu imaginárního času od času pozorovaného (a manželkami měřeného!) mimo sekundární zdroj roste s počtem pivních kvant absorbovaných pivníkem. Předpokládám, že kdyby se sekundární (nebo i primární) zdroj dostal do stavu s velmi vysokou - až limitní - intenzitou pivního pole, nestačila by pivníkům spadnuvším do něj úniková rychlost domů na překonání tohoto pole a jejich historie by se odehrávala už pouze v čase imaginárním, kolmém na reálný čas.

Mnoho dalších otázek však zůstává ješté nezodpovězeno či dokonce nepoloženo.